• Domů
• Tréninky
• Trenéři
• Fotogalerie
• Slovníček
• Historie
• Aktuality
• Techniky

Sledujte nás na Facebooku!

Historie

První záznamy o technických detailech boje dvou mužů jsou prakticky stejně staré jako nejstarší záznamy o jiných stránkách života lidí. Vznikaly empiricky, v bojích o území, o ženu, o sociální postavení nebo vůdcovství ve skupině. Odevzdávání zkušeností mladším bojovníkům bylo zřejmě přímé a mělo rodová specifika. Již na nástěnných malbách, které se našly u egyptské vesnice Ben-Hasan a které jsou stejně staré jako egyptská civilizace, jsou vidět prakticky všechny i dnes používané zápasnické hmaty. Údaje o sportovních soubojích Asyřanů jsou staré 4000 let

Nejrozvinutější antická civilizace rozkvétala v 7. století před. n. l. v Řecku. Starořecké bojové umění Pankration známé ze zachovalých maleb v některých podobách až neuvěřitelně připomíná klasické karate a čínské čuan-fa. Pankration ve kterém se soutěžilo už na olympijských hrách r. 648 př. n. l. byl těžko představitelný krutý boj, ve kterém bylo údajně zakázáno pouze útočení na genitálie, oči a kousání a škrábání. Jistě překvapí také zmínka o pankratistovi Damoxenovi ze Syrakus, který byl údajně doživotně vyloučen ze všech olympijských her, protože zabil svého soupeře Kraugase úderem, který se v dnešním karate nazývá nukite (bodnutí hroty prstů). Jen těžko je možné dokázat přímou spojitost mezi vývojem čínského boxu čuan-fa a pozdějšího karate s řeckým pankrationem. I když migrace národů, vojenská tažení i obchod přes území Indie opravdu mohly poskytnout mnoho příležitostí k předávání bojových praktik.

Další písemné zmínky o pěstním bojovém umění tentokrát z Indie dle B.A. Hainese pochází z budhistické literární památky Lotus Sutra. Toto umění se nazývalo Hsiang-ča hsiang-pu čož znamená něco jako vzájemné udeřování. Stejný autor dále hovoří o bojovém pěstním systému vajrámušti, (pěst sevřená jako zbraň), ve kterém se již začínala používat i zbraň podobná dnešnímu prstenci. Toto bojové umění pěstovala indická šlechta tzv. kšátrijové což byla obdobo japonských samurajů. Jako důkaz sepětí moderního karate s Indií by také mohly sloužit sochy ochranných božstev z buddhistických klášterů, které byly vyobrazována v různých postojích se sevřenými pěstmi připravenými k úderu, podobným těm, které známe z dnešního karate. Tato umění a poznatky se postupně v prvním století našeho letopočtu začaly společně se šířením buddhizmu mnichy a poutníky přesouvat na území Číny.

Přibližně v tomto období má kořeny legenda o Bodhidharmovi, japonsky zvaném Daruma, dvacátém osmém buddhistickém patriarchovi, který přišel z Indie na území Číny v šestém století našeho letopočtu na pozvání císaře Vu-ti, aby vyučoval buddhizmus. Jelikož však nebyl spokojen s názory na buddhismus se kterými se setkal na císařském dvoře usadil se v klášteře Šaolin-su. Zde však zjistil, že místním mnichům by vyhovovalo něco jednoduchého než klasické učení buddhizmu proto zavedl tak zvaný Zen-buddhizmus. Když Bodhidharma zjistil jak špatnou tělesnou kondici mniši mají předepsal jim svérázný druh cvičení, které je dle jedné skupiny názorů již hotovým bojovým uměním, které si přinesl z Indie. Podle druhé je to něco co vytvořil sám. Dle této legendy se tedy klášter Šaolin-su stal kolébkou čuan-fa (cesta pěstí).

Faktický základ hypotézy, podle které by měl mít Bodhidharma něco společného se vznikem čuan-fa a tedy i s karate tvoří jeho série tělesných cvičení nazvaná ši-pa-lo-han-šo (osmnáct rukou Lo-han). Přitom Lo-han označuje všechny slavné Budhovy žáky, zejména ty kteří dosáhli podle doktríny buddhizmu nirvány, cíle všeho úsilí. Několik desetiletí po Bodhidharmově smrti rozšířil mnich Čueh-Juan s mistrem Li původních 18 cvičení na 173. Tato cvičení tvoří podle všeho základ celého vývoje pozdějšího čuan-fa, ze kterého se vyvinulo karate. Šaolinský klášter byl několikrát zničený a vypálený. Někteří autoři uvádějí, že existoval ještě druhý Šaolinský klášter, který založil mnich zvaný Ta-cun-šeh. O mniších tohoto kláštera se traduje, že dovedli čuan-fa k naprosté dokonalosti. Mnichy z tohoto kláštera údajně využil i císař Kang Hsi při ničení loupeživých band na západních hranicích. Později se však sám zalekl velikého bojového potenciálu a velikou armádou nechal klášter zničit. Z kláštera se podařilo utéci pěti mnichům, kteří umění čuan-fa šířili dál a stali se členy tzv. společnosti trojice - ligy Hung, která se snažila o znovunastolení moci dynastie Ming.

Nicméně ať už hovoří legendy jakkoliv máme mnoho důvodů se domnívat, že čuan-fa, či jiné nebo jinak nazývané bojové umění existovalo v Číně dávno před příchodem buddhizmu. Mnoho z historie čuan-fa je také spojeno s taoismem. Je pravděpodobné, že staří mistři odpozorovali mnohé pohyby přímo ze života a boje zvířat, podle kterých se také některé styly nazývají (jeřáb, had, tygr, apd.). Dalším důkazem staršího původu čuan-fa je i koncepce o či - vnitřní síle, vitální energii, která má kořeny hluboko před naším letopočtem.

Školy čínského boxu, případně čuan-fa (což v překladu znamená cesta pěstí) byly také často symbolem národně osvobozovacího boje a národní hrdosti. Poměrně často se také čuan-fa označuje slovem kung-fu což však označuje pouze mistrovství a zručnost v čemkoli. Někdy se také používá slova kempo. To je pouze japonská výslovnost čínských znaků čuan-fa. Všechny známé prameny se shodují, že kolébkou karate je japonský ostrov Okinawa. Tento nebyl vždy pod vládou Japonska. V sedmém století našeho letopočtu nabývají na důležitosti obchodní a kulturní kontakty mezi Okinawou a Čínou. V tomto období se také na Okinawu dostává čuan-fa. Oficiální základ čínsko-okinavských vztahů byl položen roku 1372, kdy panovník Okinawy Satto vyjádřil svoje spojenectví s čínským císařstvím Ming. Čuan-fa tak začalo pronikat na Okinawu zcela neomezeně. Téměř ve všech publikacích je také zmiňováno okinawské bojové umění zvané tode (systém boje pěstmi).

Rok 1609 přináší náhlý konec vztahů Okinawy a Číny. V Japonsku již generace zuřila občanská válka mezi rodinamy Sacuma a Tokugava o úřad Šoguna. Rod Tokugava vítězí a rodu Sacumo přenechává k vládnutí Okinawu. Tento rod však na Okinawě vydává mnoho zákazů mezi těmito i zákaz nošení a vlastnění zbraní. To podněcuje společnosti čuan-fa i tode k sjednocení se do tajné fronty proti okupantům. Výsledkem je nové bojové umění vzniklé kombinací obou pojmenované te (ruce), později okinawa-te. Následnými dohodami se název mění na karate-džucu (umění prázdných rukou) a dále na karate psáno čínskými znaky jako (čínská ruka). V době zákazu nošení a vlastnění zbraní na Okinavě vzniká i velmi známé umění kobudo (boj se zbraní), které jako zbraně využívá pracovních nástrojů, např. nunčaku, což byl původně cep na rýži, tonfa, excentricky umístěná rukověť mlýnského kamene, nebo bo, hůl různých rozměrů.

Koncem 19. a začátkem 20. století na Okinawě působili mistři Higaonu, Azato a Itosu, kteří byli učiteli mnoha významných žáků karate a mimo jiné i Gičina Funakošiho. Tento se snažil sjednotit jednotlivé techniky a styly te s názvem karate, kdy změnil znaky názvu na (prázdná ruka). Zvolil je i pro význam v zenbuddhistické filozofii (stát se prázdným). Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale také prostředkem tvorby charakteru. Sám Funakoši k tomu napsal: "Jako lesklý povrch zrcadla odráží, vše co je před ním a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli prázdný v karate."

Karate bylo následně začleněno do cvičebních osnov na Okinawě. Císař Hirohito, který byl svědkem exhibice karate, byl z tohoto umění tak unesen, že pozval do Japonska mistra Gičina Funakošiho, aby před autoritami z oblasti bojových umění karate v roce 1922 představil. Karate se také zkušebně zařadilo do osnov na univerzitě Keio v Tokiu, kde vzniká prvé dodžo a odtud se šířilo dále do Japonska. Funakoši v té době setrval v Japonsku a učil na různých univerzitách a v Kódókanu - mekce džúdó. V roce 1936 ustavil Šótókan.

V té době byly založeny další tři školy karate, které společně s Šótókanem tvoří páteř dnešního karate. Na Okinawě založil žák mistra Higaona Čódžun Mijagi školu godžu-rju. Také Kenva Mabuni žák mistra Itosua a Higaona založil svou školu s názvem šito-rju a usadil se v Ósace. Jako poslední další žák mistra Itosua Hironori Ocuka založil školu vado-rju.